Sedni si na zadek a nedělej nic

VÝMLUVY

"A jak to mám asi udělat, když potřebuju zařídit to a to, koupit ono, dovézt tamto, odvézt ho/ji...?" Velmi častá reakce, včetně řady doplňujících informací, že to nejde, že teď se to nehodí, že kdo jiný to udělá, když ne já, že druzí to neudělají tak dobře, že na to není čas, že já to přece zvládnu sám, že si nemůžu dovolit odpočívat, to nejde, v životě se musí makat, život je boj ... Jenže to jsou přesně pasti, do kterých chytáme sami sebe a urputně se tak vyhýbáme změně v myšlení, chování, jednání. V podstatě jsou to výmluvy, za které se schováváme, abychom nemuseli začít dělat něco jinak, protože změnu máme tendenci vnímat jako hrozbu, jako nebezpečí

Jako malí jsme určitě všichni vyzkoušeli kolotoč. Pro někoho láska na první pohled, pro někoho peklo, které odmítá dobrovolně podstupovat, protože té snídaně, oběda či večeře byla vážně škoda.-) Nicméně vnímání je stejně omezené jako v kolotoči života.. Když letím, nemám šanci se zastavit, nemám šanci vidět svět kolem sebe pořádně, ztrácím možnost vidět, co mi okolní svět nabízí. Ale když z toho vystoupím a chvíli počkám, až nabydu rovnováhy, tak jsem schopen/schopna vidět, že nemusím lítat jenom na tomto pekelném stroji, ale že o kus dál se dá jezdit na autíčkách, hned vedle je střelnice nebo skákací hrad. Že tam je ještě centrifuga či horská dráha vidíme určitě taky, ale pak je opravdu jenom otázkou naší volby, kde a jak budeme pokračovat .-)


KDYŽ NEMŮŽEŠ, TAK PŘIDEJ


Proč je vlastně ve chvíli, kdy jsem v největším presu, ideální sednout si na zadek a přestat se snažit? Odpověď je v teoretické rovině celkem jednoduchá, ale s balastem myšlenkových stereotypů v zádech dost často selháváme v praktické aplikaci .-) Ve chvíli, kdy jedeme v začarovaném kruhu a snažíme se vše vyřešit tím, že ještě více zabereme, že toho ještě víc zmákneme, tak ztrácíme odstup, nadhled, ztrácíme možnost jiné perspektivy,. Máme jakoby klapky na očích, uších a snažíme se situaci urvat naučenými způsoby., které nás ale povětšinou vedou k vyčerpání, pocitům marnosti, selhání, k pocitům viny, pocitům, že jsem neschopní, hloupí a já nevím jací ještě. A do toho ještě komentáře typu: "To dáš.. Hecni se. Zaber. Nebuď měkkej. Seš silná ženská.. Přidej." nebo "Bez práce nejsou koláče. Za všechno se platí. Nejdřív práce, potom zábava." atd.,atp.


DOVOLIT SI SEDNOUT = OTEVŘÍT DVEŘE PŘÍLEŽITOSTI

Dost často samotný fakt, že si něco DOVOLÍM, má blahodárné účinky. Jsme sešněrovaní pocity povinnosti na všech možných frontách, máme pocit, že musíme vyhovět všem kolem nás, jenom sobě ne. Odsouváme volání naší duše a dost často i našeho těla po pauze a odpočinku.

Ve chvíli, kdy si ale dovolím vystoupit

z věčného stresu úkolů, povinností a řešení, tak jsem dal sám sobě obrovskou šanci se nadechnout, načerpat energii. A ve chvíli, kdy mám dobité baterky, tak daleko snáz a rychleji můžu vidět nové možnosti, příležitosti a způsoby řešení.


MÉNĚ JE VÍCE


Stará známá pravda, že méně je více, fakt, který definoval i sám velký Paret svým pravidlem v tomto případě znamená, že když si dovolíme na chvíli vypnout, můžeme být ve finále daleko efektivnější, kreativnější, oroginálnější, rychlejší ... a tak nám ve finále zbyde spousta času, kdy můžeme tvořit svůj život z vyšší perspektivy právě tady a teď.


A JAK NA TO PRAKTICKY?

Až si zase napíšete seznam úkolů, jeden škrtněte. Až si zase naložíte plný diář, tak půlku vemte a rozdělte na jiné dny. Aź zase zasednete k diáři, tak si tam zcela záměrně vložte kolonku Čas pro mě, čas dát si nohy na stůl. A pak tenhle úkol hlavně dodržte a přestaňte ho donekonečna odsouvat, páč se Vám taky může stát, že jednoho krásnýho dne už na něj bude pozdě;-)




A CO NA TO KOUČ?

Pokud se poznáváte a máte pocit, že s tím nemůžete hnout, že letíte na řetízáku a už jenom tiše doufáte, že se to konečně urve, tak se určitě ozvěte a na osobních konzultacích pro Vás najdeme nejlepší způsob, jak z toho vystoupit, a vymyslíme zajímavější cestu .-)


www.gabrielagrundova.cz