VĚŘ, ŽE TO VŠECHNO DOBŘE ZNÁM

​

Stejně jako moje klientky. Jejich zoufalství nad tím,

jak se v životě více či méně plácají a nevidí ono pověstné světlo na konci tunelu, se táhne jejich příběhy jako červená nit.

​

Vím, o čem mluví, bývala jsem tam, kde jsou ony dnes. Často přede mnou sedí ty hodné holky, které by druhým snesly modré z nebe. Hodné holky, co by se pro druhé rozdaly a rozkrájely, hodné holky, co neumějí říct ne.

 

Ty, které mají problém si jen tak něco koupit, jen tak si někam odjet, jen tak si dát nohy na stůl, jen tak jít ven, jen tak jít na kafe ... a když už si to dovolí, tak často s pocitem viny, že zanedbávají tohle a tohohle,

že by měly ... že by neměly ... 

​

Hodné holky také pořád čekají, čekají, až je někdo pochválí, až jim někdo poděkuje, až někdo ocení a uzná jejich důležitost a to, co dělají pro druhé.

Ale kde nic, tu nic ...  

​

A dost často je pojí jedno přání: "Já chci na pustej ostrov, aspoň na chvíli...!" ... jak já jim rozumím ... taky jsem chtěla ... aspoň na rok .-)