Zatím žádné štítky
Nejvíc bolí ztráta vlastních iluzí ...
Nikdo a nic nám neubližuje víc, než ztráta vlastních iluzí, kterými jsme opředli vše, co nás v životě minulo a míjí.
Je snadné podlehnout iluzi a klamu. Pod tlakem výchovy a společnosti hledáme svůj dokonalý svět. Jenže ho hledáme především venku a očekáváme, že všichni ostatní vnímají události a chování druhých ne-li stejně, tak alespoň podobně. Vždyť přece, když někdo něco udělá či řekne, bývá nám naprosto jasné, co tím myslel, co tím sledoval … Necháváme se unést svými vlastními úhly pohledu na svět a svými zkušenostmi do té míry, že ztrácíme potřebu si věci vyjasnit, vykomunikovat …
Svou roli v tom jistě hraje i vědomý či podvědomý strach, že ten druhý vnímá a cítí jinak, což je něco, co vidět nechceme. Vždyť svět iluzí a sebeklamu je tak krásný, všechno je v něm dokonalé a vystoupením z něj riskujeme bolest, zklamání. Naše touha po dokonalosti a bezbolestném žití často zcela utlumí a umlčí náš vnitřní kompas, který velmi dobře ví, že věci jsou jinak, než je chceme vidět, že teď právě je potřeba mluvit o svých pocitech a přáních a ptát se … Jenže my se neposloucháme, co kdyby to protistrana měla jinak a náš sen by se zhroutil jak domeček z karet.
Bohužel ten domeček stojí na vratkých nožkách a jednou stejně přijde chvíle, kdy bude muset čelit síle reality. Je lepší poslouchat svůj vnitřní hlas/ intuici/instinkt (ať každý dosadí výraz jemu milý) teď a tady, abychom z výtahu do světa iluzí vystoupili včas a nevypadli z něj až v patře oblaků, protože o to bolestnější bývá pád a rozsáhlejší jsou zranění. Je lepší mít odřený prst a vyřešit ho náplastí, než mít dolámané celé tělo a léčit se měsíce či roky.
Mějme sny a běžme za nimi, ale komunikujme průběžně sami se sebou, se svými pocity. Ptejme se sami sebe, jestli nám je v určitých vztazích a situacích pořád ještě krásně a fajn. A pokud ne, tak otázku: „Co se děje a proč?“ položme hlavně nejdřív sobě a pak, je-li to třeba, i těm, o které jde ve světě kolem nás.
Mějme zároveň víru v sebe, že ať už jsou naše vnitřní odpovědi či odpovědi od druhých jakékoliv, dokážeme je ve své síle ustát. Ne nadarmo se říká, že život nám staví do cesty jen takové překážky, které dokážeme zvládnout.
Sdílejme se sebou i se světem HNED A BEZ ZBYTEČNÝCH ODKLADŮ i to, jak je nám v něčem krásně. Nechme za dveřmi stará zranění a dejme novým situacím šanci. Ti, co jsou kolem dnes a v této chvíli, nemusejí být nutně spojováni s tím, co se nám stalo někdy jinde, s někým jiným.
Mluvme otevřeně o tom, co nám dělá radost a naplňuje nás pocitem štěstí, berme tyhle chvíle jako vzácné životní drahokamy … Ceníme si zlata, drahokamů, diamantů, investujeme do nich, chráníme je a opatrujeme … I to je, prosím, v pořádku, … avšak oceňme i všechny úžasné chvíle, dejme jim minimálně stejnou ochranu, péči, lásku a energii. Vždyť mohou zítra zmizet jak otisk v písku a my už zůstaneme bez šance vrátit čas, zato snad poučeni udělat příště leccos jinak ;-)
S láskou,
Gábi
P.S. A co je potřeba nejdřív?
Zastavit blbý(=negativní myšlenky o nás, našem životě, našich možnostech a šancích) myšlenky, ne je zahrabat, zakopat, schovat, zavřít do skříně, ne, jen je vědomě zastavit, protože myšlenka je živnou půdou pro emoci. Blbá myšlenka navodí blbé emoce, ty podpoří množení dalších blbých myšlenek a prohloubí naše negativní emoce a už to frčíííí. Chcete to zastavit? Zkuste jen otočit svůj proces třeba jednoduchou otázkou. Když můžou být šťastní, bohatí, úspěšní … atd. atp. jiní, proč MŮŽU i já? Jak můžu začít? Kde si najdu pomoc? a … už … to pomalu otáčíme …. Chcete s tím hnout víc, mrkněte na můj online program HVĚZDOU SVÉHO ŽIVOTA a na stránku s videi zdarma, kde je další inspirace.
