Žena, "zachránkyně rodinného štěstí"

Rozhodně se nepočítáte mezi chudinky, co si nechají všechno líbit, umíte si stát za svým, Váš hlas je slyšet, nesedíte tiše v koutku, jdete do akce, když je potřeba, všechno vyřešíte, poradíte si, srovnáte si okolí tak, aby šlapalo jako hodinky, a to vždycky! Jste přece SILNÁ a víte, jak mají věci fungovat, jak má vypadat vztah, co je potřeba ke štěstí. Níkdo vám nemusí radit. A dost často u toho ani nemusíte používat "hrubé násilí", Stačí i široký úsměv a "hluboká jistota", že Vy to přece víte!

No super! Krásné práce, ale já bych s Vámi žít nechtěla.-) Hmmm!!! Máte sto chutí s tím textem švihnout, myslíte si něco o oblasti řitní a začíná stoupat adrenalin. Skvělý, tak tomu dejte šanci, hluboký nádech - výdech a jdeme na to .-)

V první části tohoto tématu, jsme se ve videu (Já prostě nemám štěstí na chlapy) bavili o tom, co se děje, když nám druzí při partnerské hře lezou na naši půlku hřiště. Pokud tam jsou jen dočasně, aby nás sebrali ze země, pofoukali rány a pomohli na nohy, tak ok. Ale pak je dobrý, aby se vrátili, kam mají, a nezasekli se tam jak Rudá armáda v srpnu 68. To už totiž smrdí malérem.

Dneska tedy o tom, co se děje, když lezeme druhým na jejich půlku hřiště my. Zůstaneme u partnerů, ať se pobavíme;-) Někteří možná i na vlastní účet. Nicméně podobné principy fungují i v ostatních vztazích, tak si to tam hezky můžeme aplikovat.. Otázka zní: Jak se asi cítí partner, lezeme-li mu na jeho půlku?

Jsme-li zváni a jsme tam dočasně, tak super, ale někdy máme tendenci tam vtrhávat bez klepání, bez optání, zda jsme žádáni, a pohybujeme se tam s naprostou samozřejmostí jako doma. Je to stejné, jako když se nám do bytu či domu vnutí zvědavá sousedka a stylem "šmejděníčko to je naše potěšeníčko" se nenuceně projde celým naším obytným prostorem a ideálně ještě při prohlídkovém okruhu utrousí něco moudrých rad a tipů jak a kde a co udělat, naaranžovat, vymalovat lépe, vkusněji, zkrátka podle ní. V horším případě nás k přešoupnutí knihovny do rohu, kytky na stůl či výměně povlečení, protože teď frčí panteří vzory a tahle světle růžová je staromódní, dotlačí hned! Ona to totiž ví líp!

Co se s námi v té chvíli děje?

Jsme-li slušně vychovaní, trpělivě nezvanou návštěvu provázíme, i když v nás pomalu ale jistě stoupají bublinky varu. Čím delší je návštěva, tím vyšší teploty dosahujeme a tím větší se v nás kumuluje nálož. Případně si v duchu lkáme nad osudem, že zrovna na nás se tahle stará Wajtyngrová přilepila, nebo nám jí je líto, chudinka, pořád je sama. Anebo vyčerpáni životem jenom útrpně čekáme, až bába zmizí, ani zima, ani teplo, hlavně ať už je fuč. A přesně takhle se cítí náš partner, když se chováme obdobným způsobem.

To my v takovou chvíli porušujeme pravidla hry, to my v tuhle chvíli víme lépe, co je pro druhého dobré, lepší, nejlepší. To my víme, jaké víno má rád, kolik si dá piv a kdy přijde domů. Máme pocit, že takhle se to dělá, že mu pomáháme, že mu ulehčujeme život, že tohle je láskyplný vztah, vždyť, co by za to jinej dal, vždyť to děláme pro něj!!! Hm... jen jsme se zapomněly zeptat, zda o to stojí:-(

Zaděláno na malér, protože je celkem vyčerpávající oblítat celý hřiště sama? Co myslíte? A povětšinou se nám ještě nedostává příslušné odměny, takže si o ní rády hlasitě říkáme anebo naopak tiše trpíme v koutě. Taky nic moc. A jak se cítí druhá strana? Pokud jí to vyhovuje, tak Vás adoptovala jako svoji druhou matku. Super, to jsme určitě moc chtěly, že? Kromě dvou vlastních dětí, tak máme další. Je sice drobátko větší, vydělává, ale péče a starostí víc jak s těmi mrňaty. Je s ním třeba legranda, prima, sex, bláznivý nápady, ale to nádobí neumyje, děti neuspí, auto do servisu neodveze a obraz na zeď nepřidělá, ale je to okouzlující, ne? Pokud Vám to stačí a chcete mu dál dělat matku, tak v pohodě, užijte si to.

Pokud to ale chcete jinak, je potřeba se stáhnout a v tom je jádro pudla. Kdo taky rád opouští obsazené území, že? Kdo se rád vzdává pocitu moci a kontroly nad ostatními, hm? Vždyť maminka to dělala stejně a jak byl taťka šťastnej, že jo? Anebo to mamina dělala stejně, nám to děsně lezlo na nervy, ale teď děláme vlastně totéž.

Je to vskutku výzva stáhnout se zpátky a nechat věcem volný průběh s rizikem, že stát se může cokoliv, ale právě tenhle náš postoj, že ať se stane, co se stane, my máme na starosti hlavně svoji půlku, je pro zdravou partnerskou hru klíčový! Když se stáhneme, umožníme druhé straně svým způsobem dospět, převzít zodpovědnost anebo se prostě jenom v klidu nadechnout a žít. Muž někdy neprchá nebo nebojuje v takovém vztahu proto, že není muž, ale proto, že chce volně dýchat, že ho naše přemíra péče a kontroly dusí. A ten, kdo se dusí, chce ven, na vzduch, na kyslík, a to může jedině tak, že si svůj prostor tvrdě vyřve zpátky anebo z něj bude v pravidelných a stále častějších intervalech zdrhat. Případně Vám doma zůstane "takový dejchavičný mouchy snězte si mě". Chcete to?

A zcela upřímně na závěr: Co se děje s naší půlkou hřiště, když pořád vymetáme někde jinde? Hm? Zarůstá, chátrá, strádá .... a my se pak někdy divíme, že náš vztah není podle našich představ, že to drhne, že nám tam není dobře, že jsme na všechno samy anebo jsme nedobrovolně samy zůstaly atd. atp. Vztah = rovnováha, všechno ostatní je závislost.

S láskou,

Gábi

P.S. - Funguje to samozřejmě i když se pohlaví přehodí.-))

P.P.S. - Chcete to jinak? Chcete vyrovnanou partnerskou hru?

Super, těším se na Vás. https://www.gabrielagrundova.cz/sluzby