Jak nalézt ve vztahu zdravé hranice?

Partnerství žije tam, kde se o sebe lidé zajímají bez hodnocení, obviňování a výčitek, kde hledáme, co nás spojuje, co z nás činí partnery. Vítězem je tedy každý z nás. Budeme-li se k sobě chovat jako soupeři, dávat si hodnotící nálepky, vyčítat a tahat na světlo boží jen, co nám vadí, tak jsme ve válce a partnerství nečekejme. Může jít o partnerství jakéhokoliv druhu: osobní, obchodní, pracovní… leč bude-li v nich chybět důvěra a otevřenost, pak v nich velkou kvalitu a spokojenost nenajdeme. Samozřejmě vždy lze říct, co nám vadí, a je to nutné, abychom zůstávali upřímní a otevření, avšak pokaždé s úctou a respektem, protože nikdy nevíme, jakou sílu mohou naše slova mít. Každý člověk má jinak silný ochranný štít a co je pro jednoho jen smítko na kabátě, které sfoukne a jde dál, může pro druhého znamenat čistý průstřel nejzranitelnějšího místa v srdci.

Ve chvíli, kdy se nám komunikace začíná stáčet k výčitkám a útokům, je fajn se zastavit a mít na paměti, že to, co vyčítáme druhým je odraz nás samotných v druhých lidech, že se vlastně zlobíme na nějakou část sama sebe a druzí nám jenom umožňují tuto součást vidět, spojit se s ní a chcete-li, tak ji i vyléčit. Je to také moment, kdy můžeme navolit zdravé hranice ve vztahu, neboť chová-li se k nám někdo tak, jak nechceme, je to zpravidla proto, že mu to svými reakcemi a chováním umožňujeme.

A často je to také něco, co sami nedáváme sami sobě. Takže vyčítám-li partnerovi, že mi nevěnuje dostatečnou pozornost, stojí za to se na férovku zeptat, zda sama sobě věnuji dostatečnou pozornost nebo věčně řeším druhé, pečuji o druhé atd. atp. Svět okolní je zkrátka odraz, otisk nás samých, stejně jako andělíčci, které obtiskáváme do sněhových peřin. Neumím-li sama ocenit, co dělám pro druhé a chápu to jako samozřejmost, pak to neocení ani ti druzí. Neumím-li držet slib sama k sobě, pak nemohu očekávat, že sliby budou dodržovat druzí. Vyčítám-li si něco, pak přijde výčitka i zvenku, jenom jako potvrzující razítko;-) Nejsem-li si něčím jistá, druzí moji nejistotu jenom znásobí…

Zdravé hranice v komunikaci a partnerství jsou nastaveny především tak, že nedovolíme druhým, aby nás opakovaně zraňovali, což nutně neznamená stavět dvoumetrové ocelí vyztužené zdi, ale autenticky a upřímně sdělovat, jak se v tom či onom cítím právě já, přiznat i své zranění a zároveň, buduju-li jakékoliv partnerství, tak se zajímám nejen o to, co si myslí, ale také, co cítí a vnímá druhá strana. A máme-li vedle sebe opravdového partnera, kterému na vztahu mezi námi dvěma záleží, pak pocit vzájemné úcty a důvěry bude mít stoupající tendenci…

Proto se zastavujme, zůstávejme jen sami se sebou nějaký čas a vnímejme, v čem nám je dobře, co je pro nás obohacující a co už nám neslouží, plňme sliby sami sobě, začněme drobnostmi a maličkostmi, není nutné mít do tří týdnů o tři velikosti menší gatě :-) Třeba si jenom slibme, že si na každé důležité rozhodnutí dáme čas, že si třeba každý týden vážně nalakuju nehty, protože se mi to fakt líbí, ať si říká, kdo chce, co chce, že si vážně udělám každý den tichou pětiminutovku jenom sama pro sebe a se sebou (je-li nutno, nakupte špunty do uší a pořiďte alespoň na jedny dveře v bytě funkční zámek a klíč, který bude jenom váš:-) Zkrátka a dobře cokoliv čem je vám fajn, leč dávkování pozvolné, vždyť každý lék v míře přehnané může způsobit ještě horší potíže:-) A všechny své potřeby komunikujme. Přestaňme věřit, že naše přání, pocity či touhu máme napsané na čele.-)

…a odpouštějme, hlavně sami sobě, že jsme třeba něco (ne)udělali, ale i druhým, protože nikdo nemá právo soudit ostatní, nežili jsme a nežijeme jejich životy. Může nám z toho být smutno, může nám to být líto, ale chtít měnit druhé? Chtěli bychom, aby někdo měnil nás? Nechme svá zklamání a smutky z jiných lidí projít a odejít… Dejme si čas, leč nezůstávejme v nich déle, než je nutné. I smutné filmy mají přece své závěrečné titulky:-)

S láskou,

Gábi

www.gabrielagrundova.cz

P.S. A co je potřeba nejdřív?

Zastavit blbý(=negativní myšlenky o nás, našem životě, našich možnostech a šancích) myšlenky, ne je zahrabat, zakopat, schovat, zavřít do skříně, ne, jen je vědomě zastavit, protože myšlenka je živnou půdou pro emoci. Blbá myšlenka navodí blbé emoce, ty podpoří množení dalších blbých myšlenek a prohloubí naše negativní emoce a už to frčíííí. Chcete to zastavit? Zkuste jen otočit svůj proces třeba jednoduchou otázkou. Když můžou být šťastní, bohatí, úspěšní … atd. atp. jiní, proč MŮŽU i já? Jak můžu začít? Kde si najdu pomoc? a … už … to pomalu otáčíme …. Chcete s tím hnout víc, mrkněte na můj online program HVĚZDOU SVÉHO ŽIVOTA a na stránku s videi zdarma, kde je další inspirace.