Moje milá kamarádko, ....

právě před chvílí jsem se dozvěděla, že jsi tam, kde já sedm let zpátky. Píšeš, že pořád brečíš a úplně nevíš, co s tím. Že odešel, pak se na chvíli vrátil a už je zase pryč .... a Ty máš pocit, že to nepřežiješ .... Snažím se Ti psát, že je to příležitost, že to je šance a dar v jednom, ale vím, jak mě tyhle věty lezly krkem a byla jsem ráda, že přežiju další den, natož abych byla schopná vidět světlo na konci tunelu. Pravdou ale je, že to světlo tam OPRAVDU je!

Vím, že si zase začínám, ale tohle Ti prostě podepíšu! A pravda taky je, že tyhle věci nechodí jako blesk z čistého nebe, jen jejich intenzita nám často vyrazí dech a my ho ne a ne znovu popadnout. Víš, když jsem byla nejvíc rozbitá, tak jsem samozřejmě hledala chyby a vinu hlavně na něm. Když se ale podívám svým životem zpátky tak pravdou zůstává, že na vztah jsou vždycky dva, to neokecáme i kdybychom stokrát chtěli. A fakt taky je, že v danou chvíli děláme maximum toho, čeho jsme v dané chvíli schopní, líp to prostě neumíme. A ještě jedna věc mi přijde klíčová. Ze strachu, že o něco přijdeme, ze strachu, že nebudeme milovaní a přijatí, ze strachu, že se může něco rozbít (např.rodina), ze strachu, že uděláme chybu, často neposloucháme nebo nechceme vidět první, relativně drobné náznaky, že je něco v nepořádku, že se ve vztahu děje něco špatně. Máme tendenci před tím zavírat oči a zametat to pod koberec a omlouvat to obdobími, kdy je relativně líp. Jenže přesně tohle jsou ony pověstné kapky, které dokáží rozlepat seběvětší a sebesilnější vztah. Neřešíme hned, neposloucháme se, dovolujeme druhým víc než je zdrávo, necháme si spoustu věcí líbit jenom aby ... aby byl klid, abychom měli rodinu, abychom měli pocit, že máme rodinu, aby děti nic nepoznaly, aby si lidi nemysleli, aby, aby, aby ... vždycky se najde nějaké aby, abychom se tomu nemuseli postavit čelem. Je to jako když utratíme tisíce za Channel No.5 a snažíme se tím zamaskovat kupu hnoje pod stolem ....

Zkrátka a dobře v mém životě byla spousta momentů, kdy dneska, díky odžitému vím, že bych jednala jinak.

Nechceš dárek k svátku? Šup s ním na charitu.

Necháš mě bez vysvětlení stát před školou a odejdeš? Už se nemusíš vracet.

Mám se omlouvat, že jsem udělala něco podle sebe a ne tak, jak se to "vždycky" dělá? Zapomeň!

Mám být vděčná až na půdu za něco, co jsem ani nechtěla? Tak si to vezmi zpátky!

Jooo, dneska je mi všechno jasný.-)), ale tenkrát hrál roli strach a ten, Ti, považ, někam zmizel ... Joo, občas se ukáže, ale už se mu u mě asi úplně nelíbí ...:-)))

Strach, že si nemůžu dělat, co chci. Strach, že se musím pořád hlídat, co říkám, komu to říkám, jak to říkám, kdy to říkám. Strach, že už v životě nic nedokážu. Strach, že zůstanu v kolečku práce, děti domácnost. Strach, že už nikam nebudu nikdy patřit. Strach, že mám cejch rozvedené ženy, že jsem něco děsně zvorala a všichni to teď o mě vědí. Strach, že jsem špatná partnerka. Strach, že jako máma jsem neodpustitelně selhala. Strach, že se směju moc anebo málo. Strach, že budu trapná. No tak budu, co jako:-)) Strach, že budu sama. Strach, že se musím přizpůsobit situaci, lidem, okolí .... Strach, že musím být taká či onaká, aby mě druzí měli rádi ...

Peču na to, jsem, jaká jsem a druzí nechť přijmou či nechají být ... To Ti je asi ten největší dar, který jsem v tom našla, obrovský klid, že každy nemusí milovat mě a že já se nemusím každému přizpůsobit jenom proto, aby mě měl rád...

Víš na co se těším? Až mi jednou řekneš, jaký dar je ten Tvůj.-)

S láskou,

Gábi

P.S. - Drž se a kdyby cokoliv, tak volej či piš, číslo máš.-)