Den blbec a sebevědomí rázem u kolen

Na dnešní dopoledne se mi omluvili dva klienti ze zdravotních důvodů a já opět začala pochybovat, jestli jsem se dala správnou cestou, jestli jsem neměla zůstat sedět na zadku ve školství a mít tzv. svý jistý. Mít jistou práci, za ty roky slušný renomé, lásku svých žáků, rostoucí plat okolnostem navzdory. Ale taky jistotu pevně daného časového rozpisu od září do června, nikam ni krok, žádná dovča, žádné výlety, žádné vzdělávání, žádné vykročení mimo stanovený rámec - času i prostoru, plus každý den solidní fičák, kdy občas stěží stíháte základní životní potřeby. A tak jsem tady od rána poletovala, celá rozhozená, jak to teda vlastně je, jak to chci a mám.

Vím, že chci časovou flexibilitu a volný prostor k pohybu, ale co teď s tou nejistotou a nervozitou, která se dneska dovalila na vizitu snad s celým svým širokým příbuzenstvem. Znáte to, taková ta vizita, co máte pocit, že Vám vidí snad až do malého mozku, ale vy se ji snažíte, ať to stojí, co to stojí, ignorovat. Něco ve stylu malých dětí- Když nevidím já Tebe, nevidíš ty mě. Takže abych to přebila, průběžně jsem pobíhala

od jednoho k druhému, hlavně abych si s ní, rozuměj s tou vizitou, nemusela sednou “na kafe” a znovu poslouchat její barvité katastrofické scénáře, dobře míněné rady a koukat na její varovně zdvižený prstík a zdvižené obočí. Nejraději bych jí ukázala jiný prst, aby bylo jasno, jenže to je jen přilévání oleje do ohně.

Ve finále jsem suma sumárum udělala od každého trochu a pořádně vlastně nic. Nakonec jsem to odpískala a s těmi svými strachy a nejistotami k tomu pomyslnému kafi přece jenom sedla a věnovala jim svou plnou pozornost. Jak se to dělá? Můžete svému strachu napsta dopis, vypsat se z toho, jak vám hází klacky pod nohy a že potřebujete něco jiného. Nebo si svůj strach představte jako nějakou osobu - třeba vnitřního kritika, věčného remcala, osobního strážce ... cokoliv ... a ptejte se ho: Proč jsi tady? Co ode mě potřebuješ? Co ode mě chceš? Jak Ti může pomoct? Co ti pomůže, abys byl v klidu? ... Zní to jako hra, ale je to velmi léčivá hra. Dobře naslouchejte a piště si. A pak běžte a konejte, bude-li třeba. Já to udělat hned ráno, ušetřila jsem energii na vytváření únikových strategií a podpořila svůj vnitřní klid, potažmo svůj byznys, podstatně víc. Ale lepší později, než vůbec.

Proč se mi to stalo? … Po pár letech, kdy jsem dělala dvě práce najednou, jsem od září v úplně novém modelu, trochu školy a zbytek můj koučovací byznys. Je to pro mě hodně nové a ještě se v tom tzv. necítím doma, necítím se v tom komfortně, takže mě každá, relativní drobnost, dokáže vychýlit ze středu. Učím se za pochodu, zvykám si, takže strachy, které už prošly nějakým zpracováním a daly pokoj, vycítily svoji příležitost chopit se zase po čase vedoucí role … Je to běžné a normální, jsem na novém levelu, kde si ještě nejsem jistá, a moje nejistota je jako pozvánka pro strach a obavy, jen mají jinou formu, sílu, takže je možná hned neodhalíme .-) Je to jako přestěhovat se z Prahy do Berouna a ztrácet se v tamních uličkách, protože tam ještě nejsem úplně doma.

HOLT jsem svým strachům na většinu dne přenechala vládu a moc nad svými pocity, myšlenkami, činy. Moudré to není, leč lidské ano. Je to taková tradiční ÚNIKOVÁ HRA, kdy jako ten příslovečný pštros různými způsoby maskujeme svůj strach, utíkáme od něj, strkáme hlavu do písku, což se projevuje různě. Třeba vyvářecími orgiemi, šúrováním sklepa, závody v pojídání Nutelly, cinkáním dvojčičky na zdraví a ideální a vždy omluvitelná je pomoc druhým: “ … von je sice už kluk ve druháku na gymplu, no ale obrázky a hluboké myšlenkové úvahy se mu do toho projektu určitě budou hodit …”, dobročinnost je na společenském piedestalu, tou si omluvíme všechno, že? A zabere to spoustu času, kdy nemusíme čelit tomu, čemu bychom měli, že?

Zkrátka a dobře sáhneme po čemkoliv, jen abychom přehlušili svůj vnitřní svět. A mně můžete věřit, fyzické důkazy pro to sice nemám, ale v hraní těchto únikových her bych mohla brát olympijské zlato. Jenže, když mám velké sny a plány, tomuhle je potřeba se vyhnout. Prostě přestat utíkat, sednou si na zadek, zpracovat si to, klidně na pomyslném "kafíčku", a vzít si moc nad svým životem zpátky do svých rukou a jít tam, kam nás vede naše vize, nikoliv strach. Je to náročný? Někdy jo, ale rozhodně TO JE MOŽNÝ.

Máte pocit, že na tuhle disciplínu si sami ještě netroufáte?

Že by se hodila pomoc?

Znám to. Sama jsem takovou pomoc využila a své mentory mám dál.

Takže se neváhejte zapojit do mého online programu Hvězdou svého života, využít možnosti osobních konzultací nebo mrkněte na stránku s videi zdarma, kde je další inspirace.

S láskou,

Gábi