PROČ SE BOJÍM ROZHODNOUT A PŘIJMOUT ZMĚNU?

Jsou tací, kteří nehledí nalevo napravo a jdou za svým bez ohledu na výčet ztrát. Někdy si jdou za svým podle našeho gusta příliš razantně a bezohledně a někdy, tak nějak z dálky, obdivujeme, s jakým klidem a nadhledem lidé přijímají, co se jim v životě děje, a se svými rozhodnutími se zdají být v naprostém souladu.

Pro mě jako Váhu, umocněnou ascendentem ve Vahách, je rozhodovací proces už od raného dětství slušná výzva. Dát si chleba s tím nebo s oním? Vzít si tuhle sukni nebo tu druhou, anebo jít nakonec v džínách? Dát ten bílý květináč mezi ty dva růžové, nebo ho nechat jako solitér? Schopná převlíknout se i třikrát, než vyrazím do světa … a nejčastěji ve chvíli, kdy jsem v solidním časovém presu ….

Proč je pro některé z nás rozhodovací proces taková výzva? Mám za to, že v každém rozhodovacím procesu, v každé volbě, v každém výběru, v každé změně je vždycky obsažena potencionální ZTRÁTA. Jestliže jakémukoliv jednomu rozhodnutí dáme zelenou, automaticky tak ze svého života vyloučíme možnost jinou, tedy tu druhou, třetí … x-tou

…. A ve chvíli, kdy máme pocit, že něco ztrácíme, začneme se cítit nekomfortně, máme STRACH. Strach o něco přijít, něco ztratit … vždyť co by, kdyby? Vedli nás k tomu, že máme v životě získávat, vítězit …. ? A teď bychom měli něco ztratit? A tak se motáme na místě, zvažujíce klady a zápory, výhody a nevýhody toho či onoho, motáme se v situaci, kdy většinou někde uvnitř cítíme, co je potřeba udělat, aby to pro nás bylo dobře, ale hypotetické ztráty, které to přinese, vnímáme jako dost reálné hrozby, které v nás tím pádem vzbuzují strach. … a strach? To už je jen tlačítko, které spustí tradiční jev zvaný stres. A tím se nám celý proces zase ještě pěkně „obohatí“ a naše rozhodovací schopnosti pomalu zadupává pod zem a my máme pocit, že ztrácíme pevnou půdu pod nohama a není cesty ven.

Jenže cesta ven je vždycky, jen ji ve stresu prostě nevidíme. Přes zacákané čelní sklo se taky mizerně odhaduje dopravní situace. Co je tedy potřeba? … možná to zní bláznivě, ale hlavně se uklidnit(a v sobě si uklidit:-) … už to slyším .. Jak se mám jako uklidnit, když jsem v pr… ? Zase jenom chytrý kecy …. bla, bla, bla …atd. atp. Ale když se neuklidníme, nejsme schopni se na věci podívat z odstupu, jsme lapeni jako křeček v kolečku a běháme a běháme a běháme, až nám z toho jednoho dne vypoví službu tělo nebo duše …. viróza, migréna, bloklá záda, rameno, zlomená ruka … tělo nás umí luxusně zastavit ;-)

Jak se uklidnit dřív, než nás to položí na lopatky? Mysleme na to, kdy a v čem nám je dobře … Při plavání? Při pletení? Na zahradě? Se psem? V sauně? V meditaci? V lese? Každý takovou činnost má, jen čím hůř si ji vybavujeme, o to míň jsme s ní spojení …. když to fakt nejde, vraťmě se k tomu, co jsem měly rádi jako děti, je to celkem dobrý záchytný bod, jak si připomenout v čem je mi dobře, co mě baví, co mi dává klid a pohodu ….. A ve chvíli kdy jsme ponořeni do něčeho takového, užijme si to a načerpejme síly k tomu, abychom se na to, co řešíme, dokázali podívat jinak …. Někde v klidu, nebo s dobrým přítelem( jen tady pozor na dobře míněné rady, je to NÁŠ život!) či terapeutem si pak sedněme a dejme si na papír, co nás na našem rozhodnutí nejvíc děsí, klidně si na chvíli představme ten nejhorší scénář a uvědomme si, že i z takové „hrůzy“ lze najít cestu ven …. a pak si především hoďme na papír(slovně, obrázkem), co nám naše rozhodnutí přinese, klidně si rozepišme dvě-tři varianty, máme-li potřebu, a pak si je jednu po druhé pročítejme a hlavně v duchu PROŽÍVEJME … Jak nám v tom je? Jaké jsou pocity? A proč to chceme, k čemu nás to má potenciálně vést? Když totiž víme, PROČ něco děláme, dělá se to podstatně snáz, lehčeji a radostněji a trable, které u toho překonáváme, vnímáme prostě tak nějak líp, cítíme se díky tomu pevnější a ukotvenější a …. převažují kladné nebo záporné pocity? Vnímáme to jako cestu, která je pro nás správná? ….

Pokud už najdeme pro sebe správné řešení, tak za ním běžme … ano bude přinášet radosti i strasti, ale to je prosím v pořádku. Máme-li si být vědomi radosti, musíme znát smutek, jak jinak bychom je od sebe odlišili? Máme tendence se „negativním emocím“ vyhýbat, jako by to byl nevyléčitelný virus, ale všechny emoce, ať už ty „kladné“ či „záporné“, jsou V POŘÁDKU, patří k nám. To je jako kdybychom měli jen jednu stranu těla, jen jednu ruku, nohu, oko … žít se s tím dá

…. ale držet v takovém případě balanc vyžaduje daleko větší nasazení a uvědomění, byť někdy o to hlubší …

Každé rozhodnutí přináší změny, někdy miniaturní, leč podstatné, někdy změny rozměrů tsunami a i to může být zdrojem našich obav z případných ztrát… Co když ztratím tvář, postavení, přátele, pozici, moc? Co když budu směšná, trapná? …. Fajn, i tyhle otázky jsou v pořádku, ale vždycky se znovu ptejme … A co tím získám? Vlastní upřímnost? Opravdové přátele? Odpoví mi to na moji zvědavost? Najdu práci, která mě fakt baví? Zkusím si to, co jsem vždycky chtěla, nebo jednou na pokraji odchodu z tohoto světa budu litovat?

Vím, že vybrat si ze tří sukní je podstatně snazší ( no, i když jak kdy :-), než udělat rozhodnutí, jehož dosah neumíme v téhle chvíli vlastně ani odhadnout, je to sakra výzva, a bolí to a je to nepohodlné a nechce se nám …. ALE … věřme, že to za to stojí, že za to stojíme my sami sobě, a že ve finále z toho budou příběhy pro vnoučata, pravnoučata, do důchoďáku ;-)

S láskou

Gábi

Pokud máte pocit, že se Vám v životě stále cosi opakuje, že něco není úplně ono, že vnitřně cítíte, že chcete fungovat jinak a možná ani nevíte jak anebo nevíte jak na to, moc ráda Vám pomůžu.

Kontaktovat mě můžete přes facebook https://www.facebook.com/gabriela.trosterova.grundova/ nebo na stránkách www.gabrielagrundova.cz