Proč se někdy cítíme na dně a proč nás bolí srdce?

„Jé, Tobě to sluší. Ty jsi pořád tak v pohodě. Tebe nic nerozhází, ty jsi tak silná…! Ty vždycky víš co říct!“ … mám pocit, že tyhle věty často přicházejí ve chvíli, kdy se cítíme uvnitř nejvíc rozbití a vlastně ani často nevíme jak reagovat, co říct … Proč vlastně? Protože bychom druhým zničili představu, kterou o nás mají, a tím bychom jim mohli ublížit nebo je mohli naštvat, případně je i mohli ztratit? Nebo proto, že nás kdysi naučili, že máme být silní, že tohle či onohle se přece dá vydržet … ( no to sice dá, ale jak dlouho a za jakou cenu?) Nebo se bojíme, že když se přiznáme ke skutečnému stavu naší duše, že se rozsypeme jak čaj a kdo to pak má dávat dohromady? Kdo má ten binec uklízet? Vždyť rozpad bolí a jeden vlastně vůbec neví, co se z toho poskládá zpátky. Jaký to bude? Nebude to ve finále ještě horší než TOHLE? … TOHLE, co držím zuby nehty a vlastně tak důvěrně znám a jakž takž v tom umím kličkovat? A bolest? Dejte pokoj, vždyť se odmala učíme bolest nějakým způsobem ze svého života vymazat, schováváme se před ní a myslíme si jako malé děti, že to, na co se nekoukáme, prostě není. … „prima“ je taky pocit, že cítit se špatně, je vlastně špatně, obzvláště v éře pozitivního myšlení (nic proti němu) máme občas pocit, že být smutní, naštvaní, zklamaní či s bolavým srdcem je snad charakterová vada či minimálně prohřešek proti etiketě … blbost…stejně jako mince má dvě strany, tak i všechny ty „negativní“ pocity k nám prostě patří a je zdravé je nechat vyjít ven, čím dřív, tím líp, páč čím dýl je držíme v sobě, tím větší paseku časem spáchají venku, anebo ještě hůř, uvnitř nás samých ….. těm okolo se můžeme omluvit, napravit výbuch papiňáku, ale škody, které tímto pácháme na svém zdraví jsou někdy nevratné … a „super“ je taky (sebe)mrskačství ve stylu: „Podívej se na sebe, máš rodinu, jsi zdravá …., tak co bys vlastně ještě chtěl/a?“ Ano, je fajn si udělat soupis věcí, za které jsme vděční, které nám radost naopak do srdce vnášejí, ale pořád je třeba udržovat rovnováhu, život není černobílý, vždyť kupa hnoje překrytá královským hermelínem, bude stále kupou hnoje …

Každý máme v hloubi svého srdce odpověď, každý tu svoji, jedinou a jedinečnou a je fajn se na ni zaměřit. Proč je nám momentálně tak mizerně, proč nás bolí srdce ….? Někdy je odpověď jasná a leží v našem vnějším světě (jakákoliv ztráta, neštěstí druhých, … ), pak je ale bolest jdoucí zevnitř nás samých, kdy ne každý zná odpověď na první dobrou a někdy opravdu nevíme a tápeme, což je ještě horší, než když aspoň známe důvod. Proč v takové chvíli nevíme? Protože jsme se naučili přestat poslouchat, co chce naše srdce, co my sami chceme, a upřednostnili jsme cizí požadavky na náš vlastní život před našimi touhami a přáními … pak někdy chvíli trvá, než zase navážeme spojení se svým srdcem, svým zdrojem, který prostě a jednoduše ví … ví, co je pro nás "the best" a čeho bychom se měli vzdát, aby případně zase dobře bylo.

Když už alespoň víme, máme za sebou první důležitý krok, víme na čem je potřeba zapracovat, víme, kam je potřeba zaměřit pozornost. Když jsem procházela prvními terapiemi, abych se po životním zemětřesení vrátila do svého „původního nastavení“ ;-) , tak jsem často odpovídala: „ Já, nevím,“ a moje terapeutka Hanka mi vždycky laskavě, ale pevně odpovídala: „Ale víš…“ Dnes už neříkám: „ Já, nevím.“, ale „ Já, vím, ale momentálně si nemůžu vzpomenout …“:-) Pravda je, že chceme-li vědět PROČ, odpověď najdeme. Jediné, co nám brání vidět ji jasně, je STRACH … a zase si každý doplní sám, z čeho ten jeho strach pramení … z toho, že vlastně nikdy neměl možnost si vybrat a jít si svoji vlastní cestou? … nebo z toho, že bude ostatním pro smích? … z toho, že selže v očích svých milovaných? … z toho, že změna, po které touží, ovlivní životy jeho blízkých? … z toho, že ublíží svým dětem nebo těm, kteří je milují či mají rádi? ….

Vím, že je fajn brát ohledy na druhé, ale je to nutné vždycky a za všech okolností? Žít život tak, jak chceme, tedy pravdivě a se vším, co to obnáší, anebo se přetvařovat ve jménu svých bližních? Ano, dlouho jsem se na svého muže zlobila, že nás opustil a dal přednost nové rodině, ale bylo by pro nás všechny lepší žít ve lži? Jaký návod bychom tím svým dětem dali do života? Ano, možná byly možnosti jak to řešit jinak, ale my jsem to v té chvíli prostě líp neuměli, a myslím, že jsme pro záchranu rodiny udělali ve finále oba maximum. Když už přijdou obavy, že svými životními rozhodnutími negativně ovlivníme životy našich milovaných, ptejme se zároveň, jestli to, v čem zůstáváme a v čem nám není dobře, je skutečně ten nejlepší návod na život? Vždyť jeden od druhého se učíme hlavně nápodobou:-).

… kdy asi nejvíc bolí srdce? Myslím, že když ho přestaneme poslouchat a uvěříme strachu, ono totiž zná právě tuhle jedinou cestu, jak nás upozornit, že jdeme sami proti sobě, že si vlastně ubližujeme … možná to zní uhozeně, ale i za tuhle bolest je dobré být vděčný, vrací nás totiž tam, kde jsme vždycky chtěli být …

S láskou

Gábi

Pokud máte pocit, že se Vám v životě stále cosi opakuje, že něco není úplně ono, že vnitřně cítíte, že chcete fungovat jinak a možná ani nevíte jak anebo nevíte jak na to, moc ráda Vám pomůžu.

Kontaktovat mě můžete přes facebook https://www.facebook.com/gabriela.trosterova.grundova/ nebo na stránkách www.gabrielagrundova.cz