Tags

Zatím žádné štítky

Archiv

Nejnovější příspěvky

Jak zvládnout samotu?


Poslední dobou se stále častěji potkávám s otázkou jak zvládnout samotu, ať už danou zející dírou po ztrátě blízkého člověka nebo tu, která přichází po odchodu z nefunkčního vztahu.Důležitou roli teď určitě hraje roční období, kdy se spousta nezpracovaných věcí dere na povrch, stejně podobně jako se obnažují stromy a ukazují vše ve své surovosti, bez příkras a iluzí. Je to také doba, kdy řada věcí, včetně vztahů, končí. Uzavírají se cykly, které už nám neslouží, stejně jako v přírodě, kdy nastává období zimy a všechno, co mělo být ukončeno, odchází, aby příroda i člověk nabrali přes zimu sílu a energii na další růst, který přijde s jarem. Možná i blížící se svátky umocňují potřebu s někým být, někoho obejmout, nebýt sám... Co tedy s tím?

Na téma samoty už jsem na blogu psala( Jste sami? - Užijte si to.), ale nastíním zde ještě jiné, víc konkrétní možnosti, jak pomoci sám/sama sobě. Co to v nás vlastně je, co cítíme, když jsme sami? Proč nám vlastně v samotě není dobře a proč je to něco, co někdy až zoufale odmítáme i za cenu vlastní důstojnosti? Proč se v samotě cítíme osaměle?

Je-li příčinou jakákoliv ztráta, pochopitelně přichází období hlubokého smutku, který je potřeba si odžít, odplakat, odsmutnit.... Je to naprosto normálně a přirozené, jen v naší uspěchané době máme někdy potřebu tlačit na pilu, tedy na sebe, a máme pocit, že když nejsme dostatečně brzy happy, tak selháváme.... Nikoliv! Ve staré Číně se pro otce truchlilo dva roky, pro matku jeden .... lidé odjakživa věděli, že čas neuspěcháme a pokud jde o míru bolesti, tak na prvním místě stojí úmrtí blízkého člověka. Hned na druhém místě pak rozvod či rozchod... tedy ani v těchto chvílích není dobré na sebe spěchat...

Ruku v ruce se smutkem chodí často strach a další nepříliš lákavé emoce.. může to být strach z toho, že už nikdy žádný správný partner nepřijde, strach z finanční nestability, lítost, že už to nikdy nebude jako dřív, pocit viny, že jsme něco pokazili a už se z toho nikdy nevymaníme, strach ze ztráty společenského postavení, strach, co tomu budou říkat lidi, strach ze ztráty zaběhnutých vzorců, které nám sice už nedělají radost, ale jsou v našich očích jakousi jistotou... strach, že to poznamená děti, strach, že tohle už si nikdy nedopřejeme, odpor nebo vztek, že zase budeme začínat znovu, že jsme promarnili čas.... adt.atp. Co s tím?

Je důležité si uvědomit, že každou ztrátou vždycky něco získáváme, i když to je někdy velmi bolestivé a onen"zisk" jsme často schopni vidět až s časovým odstupem. Svět se totiž automaticky udržuje v rovnováze(viz matka příroda), je to čistá fyzika, kterou přes slzy nechceme vidět...

Ona rovnováha je ale zároveň stav, ve kterém se můžeme udržovat sami, je řada technik, které nám pomohou, abychom harmonii, po které všichni podvědomě toužíme, neměli potřebu neustále hledat a doplňovat z vnějšího světa, abychom se nestávali závislými na vnějších dějích, na ostatních lidech(partnerech, dětech, přátelích) a od toho odvozovali svoji pohodu a vyrovnanost, potažmo svoji vlastní hodnotu. Chybí-li nám nějaký kousek puzzle do skládanky zvané"Moje pohoda a harmonie", nelze ji brát od jiných, protože, co když si ji ten člověk jednou zase vezme zpátky? Je to pak bolestivé, protože už nám dílek příliš zarostl pod kůži a my ho nechceme dát anebo ho chceme rychle, rychle opravit, nejlíp teď hned, protože to tak moc bolí a my už trpět nechceme..... Jsme-li celiství a všechny dílky puzzle jsou naše, pak spojením dvou skládaček vznikne "jen" větší obraz a ve chvíli, kdy jedna skládanka odejde, tak ta druhá zůstává, z její krásy nechybí nic...

Jenže dokud budeme brát jinde, co nám chybí, riziko ztráty nikdy z našeho života nezmizí, takže co dělat, když přijde bolet, stáhne se žaludek nebo chceme křičet na celé kolo...

První pomocí v jakékoliv situaci je něco, co vnímáme jako naprostou samozřejmost, ale když se s tím naučíme vědomě pracovat mohou být účinky velmi rychlé.... Je to náš dech, obyčejné zastavení tady a teď a jenom dýchám- nádech, výdech a pokud přijde jakákoliv myšlenka, znovu je potřeba se zkoncentrovat a.... nádech-výdech..... Stačí chvilka a může být líp, ideálně každodenně 15-20 minut a život, hned vypadá radostněji...

Chybí-li nám fyzický kontakt, tak se vydejme na masáž, dopřejme si procedury, které umožní našemu tělu radost z doteku...Dopřejme si očistné lázně se solí, která má velké čistící schopnosti, saunu, vonné oleje a masti...

Co nejčastěji choďme ven, pobyt v přírodě může být velmi osvěžující na těle i na duši, neřešme počasí, nehledejme výmluvy a omluvy...

Valí-li se na nás jakékoliv emoce, nechme je hlavně projít, nedusme je v sobě, křičme v lese, do polštáře, zbijme židli, boxovací pytel, tančeme, zpívejme, radujme se a smějme se nahlas, napišme dopis, ve kterém necháme vše, co nám přijde pod "propisku" ... s chybami, vulgaritami, bez příkras...a pak, chceme-li, můžeme dopis nahlas přečíst a nechat doběhnout zbytky emocí, případně čtení vynechat a hotový dopis spálit.(Doporučuji dodržovat zásady bezpečné práce s ohněm:-)

Věnujme pozornost našemu tělu, vždyť už staří Řekové usilovali o stav kalokaghatia, kdy stav těla i duše je v rovnováze, jsou to spojené nádoby. Naše tělo odráží stav naší duše a jeho projevy jsou často voláním naší duše o pomoc... Věnujme se mu tedy, jakékoliv cvičení, které nám dělá radost, je cesta k harmonii....

Buďme vděční, doporučuji udělat si seznam všeho, za co jsme v životě vděční a průběžně ho doplňovat... hned je vidět, že život nemá jenom temnou stránku....A večer před spaním poděkujme světu, za to, co hezkého nám přinesl, a sobě, že jsme to zvládli... :)

Přeji spoustu radosti o samotě a pokud samoléčba nepomáhá, tak neváhejme hledat pomoc, ať už je to psycholog, lékař, kouč, mentor.... nestyďme se říct si o pomoc, vždyť se zlomenou rukou taky půjdeme nejspíš na "chíru"...