Jak jsem zbila židli .-)

Možná si říkáte, že jsem se upsala a v názvu má být "Jak jsem sbila židli" a očekáváte barvitý popis vzniku jistého kusu nábytku jemnou ženskou rukou, leč chyba se v nadpisu vskutku neskrývá, já jsem vážně zmlátila židli a klidně se k tomu přiznám... ;-)


Jak k tomu došlo? Řekněme na úvod, že celkem rychle a velmi neplánovaně. Už čtvrtý den jsem ležela s chřipkou, která, po vzoru starého známého vtipu ani neuvařila, ani polštář nenaklepala, ale křečovitě se držela a odmítala mě opustit. A tak jsem povětšinou spala, chvílemi lehce četla a sem tam brouzdala internetem..., kde mi v jednu chvíli padl zrak na horoskop pro Váhy v období Vodnáře a pak už bylo k akci jenom krůček, stačilo poslední slovo v prvním odstavci a já cítila, jak mi stoupá adrenalin, nafukuju se vzteky a začíná vnitřní a velmi emotivní monolog mě k němu. Znáte ten stav, kdy se Vám v hlavě začne odvíjet rozhovor, no spíš solidní monolog, a Vy si barvitě představujete, co dotyčnému říkáte, co všechno už si mu konečně dovolíte říkat, vycinkat atd., atp.


Hned v úvodu svého interního dramatu jsem tušila, že jde do akce něco enormního a celým tělem jsem cítila, že pokud ty smrtící emoce nepustím ven, sežerou mě zevnitř. A tak inspirována knihou Bohyně nestárnou, postavila jsem doprostřed ložnice židli a uvolnila stavidla..., stavidla vzteku, agrese, křivdy, pohrdání, ironie, a to ve formě zcela nespoutané energie. Doslova a do písmene jsem pustila ze řetězu saň schovanou v nejtemnějším vězení své duše a nechala ji volně řádit.


S jasnou představou člověka, který na té židli sedí, jsem si řekla, vyřvala, odpřednášela, odbrečela, odironizovala a odvysmívala všechno, co šlo a potřebovalo ven. Jako finále této metody doporučuje její autorka mlátit ručníkem do dveří do úplného vyčerpání a pak je fajn si lehnout a celé to prodýchat, vydýchat a nechat uvést tělo do klidu. Fajn nápad, který jsem vytunila tím, že jsem místo mlácení do dveří, zmydlila tu židli, prostě bylo třeba, nešlo jinak a pořád lepší, než někoho zmydlit v reálu, že :-)?


Poctivě přiznávám, že jsem si to fakt UŽILA, DOVOLILA jsem si být na někoho hnusná, zlá, protivná, ironická, dovolila jsem své fúrii, aby předvedla světu, co umí, jen díkybohu, že ten někdo je celodřevěný a díky čtyřem nohám vše v pohodě ustál. Holt fortelný nábytek z doby před válkou v sobě nese punc zlatých českých rukou :-) ( Někdo to natáčet, tak mám skvělý stand up, jen časově možná nad rámec zmíněného formátu, celkem cca hodinka patnáct)


Co mi to přineslo? Obrovské vyčerpání a zároveň povznášející lehkost a úlevu. Jako bych odhodila bágl na paragliding... Tedy ne že bych nějaký měla, ale viděli jste někdy v reálu, co to je za báglík? Já jo! A tahat bych se s tím fakt nechtěla:-)

Mohu jenom doporučit čas od času nechat svou fúrii puštěnou, protože i ona je naší součástí a čím víc se budeme tvářit, že k nám nepatří a tlačit ji do stále spodnějších pater našeho vnitřního vězení, o to razantněji se bude rvát na povrch, což buď skončí tak, že někomu v nějaké situaci v uvozovkách "ukousneme hlavu" anebo se bude drát na povrch skrz naše tělo a my nebudeme schopni nalézt příčiny našich zdravotních obtíží.


Možná si říkáte, proč to neříct rovnou tomu koho se věc týká, jenže pokud jsou naše emoce opravdu hodně silné, tak tím, že vylejeme kýble špíny na někoho druhého, docílíme pouze toho, že se nám vše vrátí a budeme si onu špínu přehazovat do chvíle, než to jednoho z nás zničí a druhý odejde s pocitem skvěle vyhrané bitvy... Říká se, že vítěz bere vše, jenže tohle "VŠE" je i bolest a zranění, která v takových chvílích na obou stranách vznikají, a víme dobře, že takové šrámy se hojí podstatně hůř než zlomená ruka či odřené koleno... Dá se tedy vůbec mluvit o vítězství?!


Dopřejeme-li si vypustit naše běsy v bezpečném prostoru, nikoho nezraňují, ale léčivé jsou stejně, neboť náš mozek je geniální v tom, že ať už představy či "realita", ve finále vnímá jako realitu obojí, obojí prožívá jako něco hmatatelného a průkazného. Díky tomu, dojde-li pak na reálnou konfrontaci, má průběh daleko menší razanci a člověk jedná víc v klidu, vědom si své vlastní síly, vědom si toho, čeho je ve skutečnosti schopen, vědom si toho, že se umí za sebe postavit a za sebe se brát ... a taková síla je cítit na míle daleko a druzí jsou si jí podvědomě velmi dobře vědomi a vlastně je ni nepadne tuto naši sílu "pokoušet"... :-)


Tak hurá do akce... stud do kouta, židli a ručník k ruce;-))) A na závěr POŘÁDNĚ VYVĚTRAT, případně dopřát prostoru a židli očistné světlo či vůni a poděkovat...


S láskou,

Gábi

www.gabrielagrundova.cz


P.S. Chcete se svými emocemi pohnout víc? M

rkněte na můj online program HVĚZDOU SVÉHO ŽIVOTA

nebo na stránku s videi zdarma, kde je další inspirace.