...a že prý plnit si sny je pitomost...

Plnit si sny je pitomost

http://blog.aktualne.cz/blogy/petr-horky.php?itemid=28798

Tak zněl název textu, který mi, sdílen kamarádkou, přistál na FB. Proč zrovna mě? Výzva:-) Děkuji. Výzva zamyslet se nad tím, proč jsem vlastně tak hluboce přesvědčená o tom, že lidé si mají plnit své sny… Zamyslet se nad něčím, co už mi dnes přijde tak samozřejmé a jasné, že nemám potřebu to zpochybňovat, ani o tom diskutovat, beru to jako nezpochybnitelný fakt, jako že po jaru léto a po létě podzim…. A teď bum… .-) Článek jsem si poctivě a v klidu přečetla a ptala se hned v úvodu, proč vůbec máme potřebu něco a někoho negativně hodnotit a dávat tomu jakékoliv nálepky… Proč musí být plnění snů „pitomost“…, proč musí být nové boty „zbytečnost anebo nepotřebnost“, proč musí být ten , kdo dělá věci jinak „trapnej nebo rovnou blbej“ nebo… doplňte si sami…. :-) Snažím se poslední dobou stále více vyhýbat hodnotícím soudům, ne vždycky mi to jde, obzvláště dostanou-li mne emoce, pak jde veškerá korektnost a předsevzetí stranou, ale jde to čím dál líp…. ;-) Aspoň se u toho dokážu chytit a uvědomit si, proč mám potřebu druhého hodnotit. Když si rozklíčuji, co za tím vězí, jestli pocit nedostatečného ohodnocení, pocit vlastní veledůležitosti, nízká sebedůvěra, lítost, sebelítost, zklamání, minulá zranění, snaha být lepší než druzí…. cokoliv je možno dodat, tak se s tím dá pracovat, protože ten druhý mi jen ukazuje téma, které nemám v sobě zpracované a uzavřené… Jak říkám, je to výzva !

Ale to jsem se trochu dostala od těch mých milovaných snů a jejich plnění…. Autor v textu píše, že po řadě zkušeností a splněných snech našel cestu k sobě, cestu domů a domov v sobě… Krásné a moc mu to přeji…, jen vnímám, že by měl stále ještě hodně práce před sebou, právě kdyby si své sny neplnil. Věřím, že ve chvíli, kdy si plníme své sny, nejde jen o radost a poletování na růžovém načechraném obláčku, ale je to také spousta práce, která nám ale paradoxně s vidinou našeho snu nevadí. Možná naopak. Byť nic se nemá přehánět a i na cestě za splněným snem je dobré si dobíjet baterky ;-) Přílišné usilování nás totiž může záhy svést z cesty. Další úžasnou stránkou při plnění snů je fakt, že poznáváme sami sebe (a druhé..). Je to úplně stejné jako když se rozhodnete dojít, doběžkovat, dojet , doplavat…. z bodu A do bodu B. První věc je ta, že fakt musíte vyrazit:-) A pak, jak zdoláváte první metry a první kilometry, tak cítíte tu úžasnou euforii: „Ty voooole, já už jsem na cestě! To je mrtě! Koukejte všici, jakej jsem borec.“ :-) Pak, jak nabývají kilometry, se sem tam třeba stane, že blbě odbočíte..., no nic…, buď je to super zkratka anebo je potřeba se trochu vrátit a vyrazit znovu a to už si jeden jak úplnej mistr nepřipadá a dochází na lámání chleba … A není a nebude to poprvé, kdy si člověk řekne, zda se na to nemá vykašlat, zda se nemá vrátit a přestat blbnout, zda cinkne kámošovi, aby ho raději odvezl zpátky do starých kolejí, kde bylo pohodlno a bezpečno…. Až se objeví únava, naskáčou puchýře anebo bude hnusně, pršlavo, zima, vítr… zas a znovu budeme přemítat, zda to neodpískat… Jak ale bude přibývat vzdálenost, kterou jsme ušli a narůstat počet nepřízní osudu, které jsme zvládli, budeme odolnější a naše chuť se vrátit bude slábnout a i kdybychom jednoho krásného dne zjistili, že jsme nedošli na místo určení anebo je prostě ještě kus cesty před námi anebo hodláme fakt z hloubi srdce směřovat někam jinam, protože cesta, kterou už jsme ušli vlastně vymazala důležitost našeho cíle (slovy klasika: Cesta byla cíl:-), tak všechno, co jsme cestou objevili v sobě už nám nikdo nevezme… Ať už jsme v sobě objevili jakékoliv slabé a silné stránky, tak teď už o nich víme a umíme s nimi pracovat a žít...:-) A pak už opravdu možná někteří přestaneme snít (ale do toho já nejdu:-), byť si myslím, že snění je tak úžasný dar, že zbavovat se ho, je jako svět bez čokolády, že milé ženy:-)? Či svět bez piva, že pánové :-)?

A ještě jedna věc mě napadá… Ve chvíli, kdy si plníme sny, tak samozřejmě přicházejí zmiňované výzvy v podobě překážek, které je třeba zdolat, ale my už se z nich po čase tolik nehroutíme a nevnímáme je jako fatální konec pro náš sen, protože už víme, že když jsme zvládli jedno, druhé, třetí, páté…zvládneme i další a další, budeme-li chtít…. A tak v nás postupně narůstá větší klid a pohoda, (troufám si tvrdit, že hodnoty, které si v hloubi duše přeje každý z nás), ty šíříme kolem sebe a zároveň ukazujeme druhým, že vykročit za svými sny lze kdykoliv a odkudkoliv. Takže ať už si plníme jakýkoliv sen, mějme na paměti, že můžeme být velkou inspirací pro někoho jiného, byť se to třeba ani nikdy nedozvíme a svou frekvencí klidu a pohody tak přispíváme sobě i druhým. Tudíž se domnívám, že plnit si jakékoliv sny je naprosto v pořádku. Občas slýchám, že plnit si přání jen pro sebe je sobecké. Není! Jestliže při plnění svého snu nikomu neubližuji, ani nikoho neomezuji, mám na splnění svého snu plné právo. A právě pocit naplnění, klidu, pohody, štěstí…doplňte si podle sebe, je to, co přenášíme na druhé a šíříme světem.

A proč jsou lidé jinde šťastnější, byť žijí v daleko horších podmínkách? Myslím, že možná právě proto, že z podstaty svého bytí domov uvnitř sebe nikdy neopustili, takže se k němu nemusejí složitě vracet :-)

P. S. - A vyrukuje-li někdo se sny, které druhým ubližují či je omezují? Pak nastal čas na vymezení zdravých hranic… Ale o tom už jsem psala:-) - https://www.zijmesvesny.com/single-post/2018/02/02/Jak-nal%C3%A9zt-ve-vztahu-sv%C3%A9-zdrav%C3%A9-hranice