Často slýchám teorii, že lidé se opouštějí jenom ve chvíli, kdy mají náhradu, že vlastně nikdo nechce být sám, a tak odchází, až když má ke komu jít.... Nemyslím si, že je to obecně zcela platná pravda, ale poznala jsem dost lidí, kteří ji houževnatě podporují a na sobě aplikují... Děkuji, nechci... :-) Vyzkoušela jsem jednou a stačilo ;-) Přišly stejné "chyby" z mé strany, neboť nepoučena, jsem si myslela, že to bude to pravé a navěky... Nebylo... :-), bylo to až příliš podobné tomu předchozímu, zase jsem dělala pečovatelku, zachraňovatelku a chápatelku :-))) Jen té péče a pochopení z druhé strany přicházelo méně a méně..., nedivím se, jednak jsem to tolerovala a vlastně jsem tomu ve finále ani neudělala prostor :-))) Nicméně jsem za ten krátký vztah i dnes velmi vděčná, byl to dárek z Vesmíru, který mi pomohl překlenout nejtěžší životní etapu. Díky, doktore ;-)
Myslím, že škodíme sami sobě, když si nedopřejeme čas si uvědomit, proč nějaký vztah skončil, když si nedáme oddech, abychom nabrali síly. Vždyť i v každém sportu jsou přestávky, aby se člověk mohl zastavit, zhodnotit a popřemýšlet, jak by to chtěl dál... A proto čas, kdy jsme jen se sebou, využijme sami pro sebe. Ujasněme si, zda se nám opakují nějaké vztahové vzorce a chování, ať už naše vlastní či partnerovo. Ptejme se, co nám dělá radost, v čem je nám dobře a kde už jsou hranice, za které není dobré jít, protože pak přicházejí ona zranění, pocity smutku a zklamání... Zjišťujme, co nechceme, a uvědomujme si, co chceme...(někdy větší fuška, než se zdá:-) Zkoušejme, co nás baví, na co jsme třeba dlouho neměli čas, co jsme si kdysi přáli a pak do toho nešli, protože, protože, protože…. Ideální čas rozvíjet přátelství, ať ta stávající či nová…
Sama čas se sebou využívám ke svému osobnímu rozvoji, zajímalo a zajímá mě, proč se mi některé věci dějí opakovaně a víceméně stejně, jen s jiným „hereckým“ obsazením… Zajímají mě techniky, které mi pomohou dostat se více sama k sobě a k většímu klidu v životě. Jezdím na koncerty, do restaurace, na výlety, na přednášky a semináře … často sama, někdy s kamarádkou… A někdy jsem celé dny doma sama s pejskem … A je mi fajn i tak:-)
Učím se komunikovat s novými lidmi, když mám potřebu s někým mluvit. Kdysi bych zalezla tak dva metry pod zem anebo úspěšně předstírala němotu…. (v případě oslovení mužem možná i hluchotu :- ) Dnes si ty chvíle užívám…
Pátrám po příčinách svých strachů a obav, občas klidně pročtu celý den, vyrazím se psem křížem krážem na jak dlouho chci anebo takhle sama se sebou jsem prvně v životě zažila operu ve Stavovském divadle a později v Karlíně. Nádhera :-) Na zvednutí ženského sebevědomí mohu jen doporučit ;-) Krásné šaty, nalíčit a vyrazit… ;-) Noo, snad jen drobnost…, v návalu euforie z výletu doporučuji si nezapomenout kabát nebo aspoň kabáteček, obzvlášť vyrážíte-li začátkem prosince ;-) I když šlo o tři minutky chůze z parkoviště k divadlu, tak jsem přeci jenom v těch šatkách na ramínka (díkybohu, že byly alespoň dlouhé) a stříbřité šálce o pár endorfinů přišla:-) Na druhou stranu úžasně jsem se bavila, protože zkratka k divadlu vedla přes Florenc. Celkem dost lidí;-), řekla bych, a někteří na mne zírali tak nevěřícně, že mám obavy, zda jim to tehdy neujelo :-)
... ale „chybami“ se člověk učí, že? Takže jako vím, že na operu v prosinci je dobré mít s sebou i ten kabát, tak taky třeba vím, že ve chvíli, kdy mám po svém boku muže, je potřeba mu dát prostor a nezahltit ho svou přehnanou péčí:-) Nejsem přece jeho matka:-))) A to jen jedna položka na seznamu… :-)