Jak jsem to zvládla? - díl 1.

Nedávno mi kamarádka celá v slzách a na pokraji nervového zhroucení položila otázku: "Jak jsi to vlastně zvládla?" Vracím se zpátky a hledám odpovědi na její otázku…Jsou to čtyři roky, kdy se mi začal rozpadat můj dosavadní život a vztah trvající jedenadvacet let…

Jednoho pátečního odpoledne zvonil u naší branky neznámý muž. Do domácího telefonu padla z jeho strany jediná otázka: "Víte, kde máte manžela?" Polilo mě horko a vyšla jsem před dům, protože jsem intuitivně cítila, že děti rozhodně nemusí být svědky tohoto rozhovoru. Cestou k brance se mi skládaly v hlavě útržky pocitů a dřívějších zranění, která mi složila celý obraz dřív, než mi dotyčný muž stačil svými slovy sdělit, co už jsem vlastně věděla. Je někde s jinou ženou. Bolest, smutek, vztek, zloba, strach, hluboké zklamání a obrovský pocit nejistoty a nebezpečí…. Emoce, které mě od té chvíle provázely v nesmírné intenzitě téměř celý půlrok. Celý půlrok, kdy se rozhodovalo o osudu mé rodiny, mého života a života mých dětí… Půlrok, kdy se muž mého života rozhodoval mezi mnou a „tou druhou“… Bolestné, zničující, únavné, plné nekonečných otázek, vysilující… Jako kdyby vám amputovali ruku bez anestezie, následných analgetik a jiných podpůrných prostředků, nedalo se to snést, nedalo se to žít… Doba, kdy jsem veškerou svou energii vrhla na záchranu vztahu, rodiny pro mé děti, na záchranu života, který jsme do té doby žili… Nakonec jsem přišla o manžela, svou vysněnou ideální rodinu i čtrnáct kilo živé váhy… Jedno ale vím jistě, kdyby neodešel, tak bych ztratila mnohem víc, ztratila bych sebe. Rozvod už vlastně bylo jenom velké finále toho všeho, naštěstí pro mě už v jiné době, v jiném rozpoložení…

Co mi pomohlo přežít, byli přátelé, rodina a vlastně já sama. Ve chvíli, kdy máte někoho, komu můžete volat dnem i nocí a stále dokola omílat to samé, vykládat o tom, co uděláte, a vzápětí sdělovat, že to vlastně uděláte úplně jinak, protože… a nakonec neuděláte nic anebo úplně něco jiného… a ten člověk vás i přesto všechno i nadále trpělivě poslouchá a občas něco chápavého prohodí, tak máte obrovské životní štěstí… Měla jsem tohle obrovské štěstí, sem tam mě umělo i rozesmát. Děkuju. Moje maminka sice mým postojům asi úplně nerozuměla, ale naslouchala, pohladila, objala, plakala se mnou…prostě tady byla, děkuju.

A já sama? Ve chvíli, kdy se mi hroutil svět, kdy se rozpadaly moje sny, kdy jsem ztratila pocit bezpečí a žila v nepřetržitém strachu, tak jsem věřila, že štěstí mého života má v rukou někdo jiný, kdo rozhodne o mém osudu.Velký omyl!!! V této chvíli bylo zapotřebí přejít do režimu PŘEŽITÍ. Je to stav, kdy opravdu potřebujeme přežít nastalou situaci a mrhání silami a jakákoliv závislost na druhých může vést k záhubě.

Co potřebuje člověk k přežití? Pocit bezpečí. A maximální úsporná opatření pokud jde o vlastní energii a síly. Vyhledávejme tedy pomoc a podporu nejen u rodiny či přátel, ale neváhejme obrátit se na odborníka – psychologa, psychiatra, kouče, mentora. Kdokoliv, kdo má v této chvíli odstup od situace, není v ní citově zainteresován, tak je schopen ukázat nám situaci v jiném světle, ukázat nám záchytné body v nás samých, o které se můžeme opřít. Svěřila jsem se do péče odborníka, na jehož větu: „Sundejte si už konečně ty růžové brýle!“, nikdy nezapomenu.

Znamenalo to věřit a důvěřovat jen těm, jejichž slova následují činy. Tam, kde znějí jenom slova a „skutek utek“, opět jenom plýtváme silami a opakující se zklamání prohlubují naše rány. Ve chvíli, kdy padají sliby, a my se znovu a znovu přesvědčujeme, že neplatí, tak přestaňme věřit, že se to změní, ušetříme čas a síly. Tuhle lekci jsem dlouho nebyla schopna zvládnout a opakovaně u této zkoušky propadala. Uvěřit, že po dvaceti letech už nelze věřit, bylo horší než exponenciální rovnice ;-)